Komentář
Vojtěch Jasný (1925–2019) začal svou tvorbu (tak jako valná část jeho vrstevníků) jako nadšený komunista. Už ve druhé polovině 50. let ovšem přehodnotil své nadšení a společenskou realitu reflektoval o poznání kritičtěji. Jeho lyrismus a specifická poetika ovšem tyto kritické tóny vždy mírnila a zároveň činila přitažlivějším a přijatelnějším. Z řady známých a oceňovaných snímků zvláště vystupují Všichni dobří rodáci (1968), kteří ukazují transformaci vesnice v 50. letech kriticky. Brzy po začátku „normalizace“ odešel do emigrace, kde natočil několik snímků, žádný však nedosáhl kvality a věhlasu jeho tvorby v 60. letech. V roce 1999 natočil Návrat ztraceného ráje, který byl pokusem uzavřít osudy Všech dobrých rodáků. V Návratu do neobyčejných let vystupuje jako pamětník. Karel Hynie a Pavel Taussig jej vzali na návštěvu do Vyhnanic, kde natáčel svá Neobyčejná léta. Konfrontuje je s pamětnicemi, z nichž některé účinkovaly v původním snímku. Vzpomínky jsou prokládány pasážemi z Jasného dokumentu, který slouží jednak jako ilustrace 50. let a jednak jako expozice a evokace pro vzpomínání. Vzpomínání má občas kritický charakter, ale v závěrečných scénách převažuje nostalgie po ztraceném mládí. Ve zvolené ukázce vzpomínají pamětnice nejen na film, ale na kolektivizaci vůbec a oceňují ji. Za autorský komentář k tomuto typu vzpomínání ze strany tvůrců dokumentu lze považovat závěrečnou promluvu předsedy Čiháka (kterého ovšem, jak pamětníci vědí, hraje někdo jiný): „Soudruzi, myslím, že nám všem je teď jasno, na čí straně je pravda.“ Tato replika ironicky identifikuje předchozí vzpomínky jako pro-komunistické. Při reflexi žáky upozorníme, že pokud bychom do scény tento konec nezařadili, její vyznění by bylo jiné.