Obraz rodiny ze 70. let 20. století v současné filmové produkci

Zdroj: Občan­ský průkaz (2010, r. Ondřej Trojan)

Otázky

  • Co rodiče vyčí­tají synům? Co ozna­čují za provokaci?
  • Co to byla výjezdní doložka a jaký měla pro rodinu význam? 

Komentář

Na této ukázce můžeme otevřít otázku zásad­ního dile­matu, které každá rodina svým způso­bem řešila – jak se jako celek vztáh­nout k režimu. Otevírá se tu také téma zvláštní bari­éry mezi veřej­nou a intimní sférou. Že se jedná o zvláštní spole­čen­skou situ­aci, zjis­tíme z otcovy poznámky, že v rozmluvě po tříd­ních schůz­kách nejde o prospěch. Škola jako součást veřejné sféry byla poli­ti­zo­vaná, nešlo pouze o vzdě­lání, každý se zde musel nějak proje­vit i ve vztahu k režimu. Zdán­livě odta­žité zále­ži­tosti, jako byla známka z ruštiny, se mohly stát symbo­lem něčeho jiného – pro star­šího syna je to jazyk okupantů. Na druhou stranu mohl být pode­zí­rán z poli­tic­kého záměru každý, komu nešla ruština? Přesto, jak otec zdůraz­ňuje, důle­ži­tější než známky je „provo­ko­vat“ (spory se spolu­žá­kem z promi­nentní rodiny, sprosté básničky, zřejmě jaké­ko­liv chování vybo­ču­jící z normy). Otec apeluje na syny, aby si uvědo­mili, že dětské a puber­tální chování bude mít důsledky v celém jejich životě a odrazí se i v životě celé rodiny. V rodině se mluví o těchto zále­ži­tos­tech otevřeně, stále ale s vědo­mím bari­éry mezi soukro­mou a veřej­nou sférou – tam se rodinné takti­zo­vání nebo otevřené pojme­no­vání věcí přená­šet nesmí. V rodině se stře­tá­vají dvě inter­pre­tace tohoto stavu – starší syn to vidí jako pokry­tec­tví a egois­mus, které mají za cíl jen rodin­nou dovo­le­nou. Otec vidí synův názor jen jako idea­lis­mus, on se snaží, aby svojí loaja­li­tou a nená­pad­ností ochrá­nil rodinu, protože zpochyb­ňuje, že by „provo­ko­vání“ mělo nějaký efekt. V ukázce tak můžeme iden­ti­fi­ko­vat dva odlišné postoje k norma­li­zační realitě.